Rekvizity a jiné potřebnosti

Práce na fan filmu Star Trek: Skryté hry nezačíná na place padnutím první klapky, ale už několik měsíců před tím. Je potřeba sehnat techniku, vyrobit masky a kostýmy, připravit rekvizity a vyladit samotné místo pro natáčení (říkejme tomu vznosně „natáčecí studio“). Díky Borethovi (Honzovi Polišenskému) můžeme natáčet s pomocí kamerového vozíku (dolly), posádka lodi může usednout za zelené ovládací konzole a kapitán má dokonce svoji vlastní klingonskou dýku! Jak se toto všechno stihne vyrobit ve volném čase ke spokojenosti režisérky si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

Z čeho jsou vyrobené panely, kterými posádka řídí federační loď? Prý jsi docela bojoval se zelenou barvou?

Ano, zelená barva byla hodně vtipná. Základním dilematem bylo vybrat dobrý odstín a nechat ho namíchat v Hornbachu. Ještě, že existuje barvový vzorník, a tak je nakonec odstín panelů stejný, jako barva látkového green screenu, který používáme na natáčení. Už si přesně nepamatuji, kdy jsem to vyráběl, každopádně jsem to natíral v obýváku. A jelikož mám dvě kočky, tak i po roce jsou vidět zelené stopy po baráku. 

Dalším háčkem bylo, že barva neschla a netvrdla tak jak jsem si představoval, takže na prvním natáčecím dni to stále lepilo a barvilo (menší chybička v time managementu). 

Pro materiál panelů jsem zvolil desky MDF. Jsou pevné a robustní a nekroutí se podle vlhkosti prostředí. Dalším argumentem bylo, že jsem je měl doma, jako zbytek z jiného projektu. Navíc, robustnost byla žádoucí, aby se eliminovaly otřesy, až do nich budou zuřivě mlátit poručíci. Volba velikosti se řešila stylem "asi takhle velký". Každopádně panely nejsou zrovna lehké na převoz. Původně jsem měl v plánu, že by se kvůli transportu dva panely daly zasunout do sebe. To sice byl super plán, ale z panelů se při tom odírala zelená barva, takže se to nakonec v praxi skládat nedalo. Panely jsou lepené a sešroubované krabice, bez jedné stěny. Spoje a zapuštěné šrouby jsem zatmelil, kvůli odrazu světla (eliminaci stínů). Příště bych zvolil překližku, vymyslel nějaký skládací systém a hlavně začal s přípravou o trochu dřív, aby barva pořádně zaschla :-)

Co obnáší domácí výroba kamerového vozíku a co se ukázalo jako největší úskalí?

Vozík byl vtipný. Alespoň jsem si potrénoval sváření – byl to můj druhý projekt se svářečkou. Dolly se nerozpadla, takže to považuji za úspěch (jsem politolog). Na vozíku bylo několik problémů: jeho základna musela být dostatečně velká pro stativ. Zároveň musel být dostatečně pevný a robustní, aby utlumil otřesy a nárazy kvůli stabilitě obrazu. Vozík, který by vážil pár gramů by byl nežádoucí, protože by se všechny otřesy přenášely přímo na kameru. Tím se ale dostáváme k problému, že se musí vejít do auta, a musíme být schopní ho následně přenést na danou natáčecí lokalitu.

Bohužel větší velikost dolly a menší velikostí interiérů ve kterých se natáčelo, vedly nakonec k tomu, že se dolly nepoužívala zas až tak často. První den, co jsme natáčeli jsme sice měli k dispozici větší prostory, ale byl tam naopak problém s akustikou a s nedostatkem světla. Takže to vše skloubit je nadlidský úkol. A pokud člověk nemá vlastní prostory, kde by se to dalo vše uskladnit, tak to pořádně nejde, protože na konci natáčecího víkendu jsme to museli všechno uklidit a odvézt. Takže jenom instalace a deinstalace byla časově náročná a stála drahocenný natáčecí čas.

Vozík až takový problém nebyl, horší bylo se vypořádat s kolejemi. I když je na netu plno návodu (youtube) tak se nedá úplně vše aplikovat. Hlavní kritérium byla cena, takže hliník, který by byl ideální jako material na koleje nepřipadal v úvahu kvůli ceně a problémy s transportem. Zvolil jsem nakonec PPR trubky, které se normálně používají na rozvod vody v bytech. Jsou lehké, dobře se s nimi pracuje, cena je akceptovatelná a pro tento účel jsou dostatečně pevné.

Dilema bylo, jak z trubek udělat koleje. Několik návodů na netu radilo je jen tak hodit na trávu. Jen tak, trubky, bez žádných zarážek či šroubů. To možná jde na anglickém trávníku, ale nikoliv na dlaždičkách či normální trávě. Testováno na zahradě se to ukázalo jako nereálné a jako sci-fi. Chvíli jsem uvažoval o dřevěných pražcích, ale po konzultaci v týmu se to zdálo sice jako dobrý nápad, ale opět se řešila váha, cena a převážení. Takže jsem použil závitové tyče. Jak se ale ukázalo, tak ani 8 mm není dost širokých. V interiéru to šlo, ale v exteriéru už ne. Pár dní před dalším natáčením jsem tedy ještě narychlo přidělával koleje, ale měl jsem různou velikost tyčí a nebyl čas sehnat vetší. Takže přibyl problém různých velikostí.

V exteriéru by bylo ideální mít asi tak 4x delší koleje. Oproti videím které jsou k vidění na youtube, jsme neměli možnost natáčet v krásném upraveném parku, ale spíše na oraništi. Koleje tím pádem věrně kopírovaly terén, a kamera vypadala, jako kdyby dostala epileptický záchvat. Pokud se bude natáčet další díl (a pokud mne Annie nevyhodí z výroby ;-) tak udělám pořádný koleje na dřevěné konstrukci. V exteriéru by se podložily a tím by se vyrovnal terén. Takže ponaučení pro příště: nešetřit na materiálu a lepší time management.

Kolik práce (hodin/dní) ti výroba kamerové dolly zabrala?

Tak to bohužel nevím. Bylo to několik cest do Hornabachu a do Kondora. Každopádně pár víkendů na to padlo, ale nepracoval jsem na tom neustále, ale spíše nárazově. Spíš byl problém, že jsem v té době přes týden bydlel v Brně a vyráběl jsem to doma, poblíž Berouna.

Co čeká dolly po skončení natáčení?

Dolly zůstane k dispozici pro Annie a team. Občas jsem ji vzal ven na zahradu a vozily se na ní děcka. Na další natáčení se postaví nová a lepší. Ale jako první prototyp zas nebyla tak špatná :-)

Kapitán má v jedné ze scén klingonskou dýku, kterou jsi vyráběl. Z jakého je materiálu a jak myslíš, že by obstála v boji (dýka, ne kapitán)?

Mno to byl taky vtipný projekt. A opět na poslední chvíli (ne, nemůžu nic stavět s dostatečným časovým předstihem). Moc detailních fotek klingonských dýk není. A ještě se dýka v seriálech dost měnila. Takže trošku vlastní invence tam je. Protože jsem megaloman, tak je trošku větší než byla plánovaná. Sice není kalená, ale určitě by něco přežila. Dýka byla koncipovaná jako rekvizita, nikoliv jako funkční dýka, ale s tím, že nemá být z plastu či z jiných náhražek, aby byla vidět váha a robustnost. Takže jsem použil 4mm pásovou ocel. Asi to chtělo trochu tenčí, ale co je doma, to je doma. Dýka je nabroušená, ale do kuchyně to není, i když v krajním případě by se dala použít.

Postranní ostny jsou navařené. Rukojeť je z násady na krumpáč. přišroubovaná a slepena epoxidem, takže se ani nehne. Nevím proč mají Klingoni na konci rukojeti ostny, které jsou totálně nepraktické, ale budiž. Na ty jsem použil hroty ze šipek (Harrows), které se používají na plastové terče v hospodách (menší spojení s O’Brianem a Bashirem). Chtělo je udělat menší, ale to by zas nebyly ve filmu vidět. Bylo by zajímavé dýku příště udělat z pořádné a kvalitní oceli, a ještě ostří zakalit, aby to byl normálně funkční nůž. To jsme ale zase finančně někde jine. A nebo přímo bat'leth :-).

Co tě na přípravách pro natáčení nejvíc bavilo a byl jsi i přímo na některých z nich?

Bohužel na natáčeních jsem mockrát nebyl. Buď jsem psal kapitolu do knihy a nebo disertační práci. Do toho jsem byl většinu času v Brně, takže to vše nějak zkoordinovat byl občas oříšek. Ke konci natáčení jsem se sice z Brna odstěhoval, ale zase jsem si pořídil štěně, takže se to moc dobře skloubit všechno dohromady nedalo. Když jsem jel na natáčení konference, tak jsem Beccu (psa) musel vzít s sebou.
Bavilo mě to vyrábět, a vymýšlet co a jak udělat. Jenom¨by to chtělo vždycky prostě víc času na experimentování a vyrobit třeba i prototyp a pak až finální produkt. Abych si to odzkoušel a vychytal mouchy.

Máš nějakou veselou historku z výroby rekvizit?

Nemam žádnou technickou školu a do všeho se nějak vrhám po hlavě. Takže neumím moc plánovat stavební postup. Mám ideu, ale ne samotný postup. Což samozřejmě znamená, že vzniknou chyby a člověk musí řešit věci za pochodu. Ale to mně na tom baví a z chyb se člověk učí. A od učení na vysoké škole a psaní odborných článků si člověk v dílně hezky odpočine. 

Nic vlastně vtipného nebylo. Barák jsem nepodpálil, o ruku jsem nepřišel, o vlastní kudlu jsem se nepořezal a ani jsem se k ničemu nepřivařil. Takže dobrý :) Každopádně to byla dobrá zkušenost. S MDF deskami jsem už pracoval dřív, ale dýka či dolly byly můj první projekt tohoto typu, takže jsem se při tom dost naučil. Teď už bych to samozřejmě dělal úplně jinak, ale vždy je něco poprvé. A chtělo by to uklidit dílnu než se začne brousit či svařovat železo, zejména když se všude válí piliny ze dřeva. Zelená barva mně děsí i teď, a to zejména když vidím v obýváku na dřevěné podlaze zelené kočičí stopy.